Kafe? Lodičky? nebo skutečný příběh....
......19.prosince....pátek.......
"Saro promiň, ale to kafe asi nestíhnu." křikla sem na Saru, když sem se soukala do kabátu.
"Jak to? Už zase? Sakra holka ty seš teď buď ve škole, v práci nebo s Kevinem a na mě úplně kašleš." vypadlo uraženě se Sary.
"A-ale to není pravda..a-a navíc sem ti včera říkala, že pojedu do školy dřív." bránila sem se, ale moc dobře sem věděla, že už spolu netrávíme tolik času jako dřív. Dřív sem byla typickej příklad snaženlivý holky, která měla v diáři napsáno i kdy jít na záchod...
Tak dobře to sem tam neměla, ale 18:00 zavolat rodičům, tam k mé potupnosti bylo(;§). Jenže Sarah si mě uměla vždycky získat, přišla třeba s lízátkem a půl hodiny mě prosila, jestli s ní za lízátko půjdu do kina...:D
A teď? Nestíhám absolutně nic, můj život se jakoby ze dne, na den změnil v cirkus a já musela stíhat, všechny ty akrobatický kousky najednou.
Ano přiznávám se, že sem byla hrozně šťastná, měla sem všechno, co sem chtěla a i když toho na mě bylo moc, řekla sem si, že to zvládnu...
"To máš pravdu, říkalas to..." zasyčela Sarah uraženě, ale v jejích očí bylo vidět, jak hrozně je ze mě zklamaná a já nevěděla jak to změnit.
"No ták...Saro..." řekla sem konejšivým hlasem, popošla až na místo, kde se Sarah krčila jako bezmocný človíček, ale ta se ke mě naštvaně otočila zády.
S úmyslem sesterské lásky sem se zabodla bradou do jejího ramene a zeptala se "Dáme dámskou jízdu? Jako sme to dělávaly dřív?" Sara se naoko zamyslela a nejistě se zeptala "V sobotu?Nákupy, kino a potom kopec zmrzliny?" ou jenomže pod jejími slovy sem se doslova rozpouštěla studem. Došlo mi, že to kvůli práci nestihnu a tak sem bleskově přišla s jiným návrhem... "Nó to asi nestihnu, ale půjčený filmy a popcorn taky stojí za to, né?" sice sem jí neviděla do obličeje, ale vsadím se, že prokroutila oči a naprázdno řekla něco jako "No jasně!" "No ták Saro, kvůli Květě, aby jí to nebylo líto." Přemlouvala sem jí. Saře se úsměvem trošičku vyboulily tváře a mě bylo jasné, že mám vyhráno. "Tak dobře..." řekla i když se jí do toho moc nechtělo "...ale jenom kvůli Květě." "Okey... vážně se na mě nezlob..." řekla sem nadšeně, protože mě mrzelo, když sem viděla její skleslý pohled.
Jenže když sem jukla na hodinky, tak mě ta lítost hned přešla "...Pane bože! To už je tolik? Jestli já to metro nestihnu tak..." nadávala sem, jak sem pitomá a mířila sem ke vchodovým dveřím. "Počkej!" vykřikla Sarah z ničehož nic "...Chytej." dodala ještě a já sem díky bohu, chytila kávou provoněnou termosku, kterou po mě Sarah hodila. Udiveně, ale tak mile udiveně, sem se na ní podívala, ale ona mi se smíchem poručila "No tak už mazej, ať ti to neujede!" ""Děkuju...já…mám tě moc ráda. Ahoj" vysypala sem ze sebe rychle a pelášila sem směr "metro". Seběhla sem všechny schody, protože sem si řekla, že to bude rychlejší než naším ucouraným výtahem, ale vzhledem k tomu, že v tu dobu každý chodil do práce a všichni se se mnou chtěli náramně vybavovat, už sem si nebyla jistá, jestli to byl tak dobrý nápad...
..."No jistě paní Biellová. Ještě dneska to se Sarou vyřešíme." přesvědčovala sem paní Biellovou, která ne a ne pochopit, že i když máme za poštovní schránce lísteček "Nechceme, žádné reklamní noviny a letáky!", tak nám je tam pošťačka háže. No a nám, jelikož je nevyzvedáváme věčně přetéká schránka. "To by ste byli moc hodné. Taky už bylo na čase." brebentila pořád dokolečka, ale já se jí snažila mile odbýt slovy "Musím běžet, ale určitě se na to podíváme. Nashledanou.".
No konečně, řekla sem si, když sem vyšla z domu...
"To je ona...to je ona...Slečno na mě prosím...tady..." začala nepříčetně křičet malá skupinka fotografů před naším domem. Tedy ti mě, ale zaskočily, ale myslela sem si, že si mě s někým spletly. Kdo by si taky připouštěl, že je člověk, kterýho nade vše miluje mega star...
"Kdepak,já nejsem Madona. Lidi si nás občas pletou, ale věřte mi, ty fotoaparáty můžete klidně schovat." zavtipkovala sem nemířeně, ale celá ta podivná banda ječících lidí se začala hlasitě smát.
Pane bože...bliklo mi hlavou. To má 100%ně něco společnýho s Kevinem, no jasně...a-ale vždyť říkal, že to budeme držet v tajnosti...a...
Najednou se mi udělalo nevolno, v tu chvíli když mi došlo proč sem středem vesmíru pro tyhle lidi, kteří mi strkali svoje fotáky až pod nos...
I přes ten soužený pocit, který se mě ne a ne pustit, sem se snažila procpat se až k hlavní silnici a přivolat si taxy. Byl to boj a já to spíše než-li přes úsměvy, zkoušela vlastními silami. Zkrátka jestli na mě podají žalobu za ublížení na zdraví, bude mi jasné, že tomu měli důvod…
"Děkuju Vám, že ste mi zastavil…" řekla sem vykulenému řidiči, spolu adresou mojí školy. "Co po Vás ta banda chtěla?" zeptal se mě taxikář nechápavě, ale já sem skoro nevěděla o nic víc než on. "No víte… je to složitější." Řekla sem a při tom hledala v kabelce mobil…
Když si taxikář všiml, že telefonuji, tak mě přestal zpovídat a začal se naplno věnovat řízení.
……"Tak to vem…no ták…" mumlala sem si pod vousy a konečně se z druhého konce ozvalo "Ano?" "No konečně…" řekla sem s náznakem nadšení do mobilu. … "Copak, copak? Ten noční telefonát ti nestačil?" zeptal se mě kevin vysmátě, ale já sem nebyla schopná uklidnit se… "Kevine, vždyť si říkal, že to všechno kolem nás budeme držet v tajnosti…" "No to sem říkal. No a kde je problém." "…ten bude nejspíš v tý tlupě lidí s fotoaparáty v rukou, kteří na mě číhali před domem." "Cože? Jak je to možný vždyť sme nikomu nic neřekli. Pozor sme si snad taky dávali, ne?" začal křičet do telefonu naštvaně a toho, že sem z celé té situace byla hrozně vyklepaná si absolutně nevšímal. "Já nevím… nikomu sem nic neřekla tak na mě prosím tě nekřič!" začala sem na něj ječet se stejnou vervo.u jako on na mě. "A na koho mám křičet? Na santa clause?" zeptal se mě sarkasticky. To sem si, ale nenechala líbit "Hele víš ty co? Jdi s těma svejma trapnejma vtipama někam jo? A bud tak laskav, zavolej mi až budeš o.k. Jasný?" řekla sem a tím skončila náš telefonát. Pane bože byla sem tak naštvaná. Z jedný strany bulvár, či co. Z druhý strany Kevin u , kterýho sem si byla před naší hádkou naprosto jistá, že mě podrží a z třetí strany na mě začal něco mlít ten taxikář, který vlastně za nic nemohl. Vůbec sem neměla chut vydat ze sebe hlásku, natož dostat ze sebe souvislou větu. Přála sem si, aby všichni zmizeli a já se mohla vykřičet do "aleluja", ale to nebylo možné a tak sem se na vteřinku věnovala hlubokému nádechu a výdechu, který mě alespoň trochu uklidnil.
"Promiňte, nějak sem vás nevnímala. Co ste říkal?" zeptala sem se taxikáře, jak nejmileji sem v tu chvíli dokázala. "No koukněte se sama, támhle na tom billboardu." Více či méně nuceně sem se podívala na billboard. Hned jak sem spatřila, to co se vlastně nikdy nemělo stát, sem v tom taxíku seděla jako opařená a jediné co sem ze sebe vyloudila, bylo "ó můj bože."…
…na tom billboardu byla titulní stránka časopisu "People" a k naší smůle na ní byly fotky, Kevina s jeho ex a potom se mnou v něžném objetí. To nejhorší… to co mě dorazilo byl přilehlý text…
"Tak, kterou si jeden ze 100 nejvíc sexy mužů na světě vybere?"
Nebyla sem si vůbec jistá tím, jak mám na to reagovat. Pane bože…Proč zrovna, když nám to s Kevinem tak skvěle šlapalo…Proč zrovna, když sme byli oba tak zamilovaní a bláhově doufali, že na nás ten podlý svět nepříde…
Nejhorší na tom všem bylo, že po našem posledním telefonátu, už sem si nebyla jistá ani jak na to bude reagovat Kevin….
"Did you forget, That I was even ali…" vyrušilo mě ze zamyšlení, zvonění mého telefonu. Kouknu na displej a kdo to nebyl…Volá Kevin♥…Sice už sem byla klidná, ale neměla sem nejmenší chut vybavovat se s ním, po tom co předvedl. Tak sem mu to típla a nepřemýšlela nad následky…
…."Děkuju a omlouvám se, že sem vám tak znepříjemnila ráno." Řekla sem taxikáři, když sem platila. "Ale to nic slečno, kdy se komu poštěstí svést celebritu." Prohlásil klidně. "I kdybych celebritou byla. Tak se tak dneska rozhodně necítím."
Řekla sem posmutněle, protože sem měla pocit, že se mi všechno hroutí jako domeček z karet… "Bude líp…" řekl taxikář mile a přitom se tak zvláštně usmíval. "…ste mladá, tak si moc nestěžujte. Bude hůř." Jeho slovům sem se musela smát, i když na nich asi něco bylo.:D "Nashledanou." "Naschle" rozloučili sme se, ale já se za ním a jeho odjíždějícím taxíkem, musela ještě otočit, protože byl… prostě zvláštní…
….Ve škole si na mě všichni ukazovali a i když se snažili tvářit jako normálně, cítila sem, že sem středem pozornosti…
…Jako první následovala jedna z nejnudnějších hodin, tedy matematiky a já sem se snažila být neviditelnou. Najednou nás vyrušilo krátké zaklepání a do třídy vešel Kevin. "Omlouvám se, ale potřeboval bych mluvit s Kate Novákovou." "Inu, tak dobrá. Slečno Nováková máte 2 minuty."řekl učitel. Když sem vstala a procházela třídou, bylo slyšet jak si o nás všichni šuškají a některé holky na mě dokonce házely vražedné pohledy… Vyšli sme ze třídy a já se hned potom co sem zavřela dveře, ne zrovna mile zeptala "Co chceš?"…
…….Pokračování příště…….
Napsala: CathyS




















jo a ta FFka je fakt super