FFka - Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh... #
24. března 2009 v 20:56 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh... KONEC ...
Asi se možná divíte, že už končím... Některé z vás mi dokonce napslaly, že to četli od začátku a moc se jim to líbilo.:D Já vám za to děkuju a moc... Vaše komentáře a tahle FeFka mi moc pomohla. A doufám, že vás alspoň maličko potěšila...:D
Moc vám děkuju za pozitivní kritiku a tak a věřte mi, že se s touhle FeFkou loučím nerada, ale teď na ní nebylo moc času a já tenhle konec 50x předělávala aby se vám líbil...:)
Takže přijměte mojí omluvu a poděkování a tenhle díl si prosím moc užijte.
A teď vás úplně nejvíc prosím, připište mi do komentíků, jestli byste chtěli 2.sérii "Kafe?Lodičky? Nebo ksutečný příběh..."??? Díky...
Moc hezký počtení vám přeje CathyS
"Pořád tomu nemůžu uvěřit. Už zítra budu patřit do "twinsovský" rodinky. O tom sem snila tak dlouho." básnila sem před Sarou a štěstím se přímo rozplívala. "Já vím! Sem z toho snad ještě vodvařenější než ty." usmívala se šibalsky. "Co´s to na mě zase vymyslela za habaďůru? Opít mě před tím než vlezu na podium se ti nepovede! Jasný?!" upozorňovala sem jí, ale po třetí skleničce sem její úsměvy nebrala, tak úplně vážně:D. "Nebój, jen tě budu hlasitě povzbuzovat." předvedla mi názornou ukázku...
"Tak na tebe." přiťukly jsme si. "Ale až do dna." zavelila jsem a s radostí se napila.
"Chceš dolít?" "Jo, to budeš hodná. Skočím pro nějaké chipsy." pousmála se a odběhla ke kuchyňské lince. "Víš, v poslední době se ti vážně daří. Ale..." prohrabávala spodní zásuvky.. "...co tvoje trápení s Kevinem? Už jsi to přešla." zeptala se mě opatrně a potom dál hledala chipsy. "Musíme se o tom bavit zrovna teď? když mám po dlouhé době tak dobrou náladu?" obrátila sem oči v sloup. "Chápu, promiň. Já jen, že v poslední době jenom pracuješ, chodíš do školy, nebo si tady. Vždyť je ti 17ct! Jestli ho miluješ? Tak mu to prokrista řekni a jestli se dá žít i bez něj, tak jdi prostě dál." přišla rázně do obýváku a roztrhla obal chipsů tím stylem, že se rozlétly po celé místnosti. "Jde ti to." řekla sem ironicky a měla sem v plánu dojít pro smeták, jenže Sarah mě dostrkala zpět do křesla.
"Kate, udělej pro mě něco. Nech to tady ležet a radči mi řekni co se s tebou děje?" očí se jí leskly starostí, vysvětlení sem jí nejspíš dlužila.
"Já..." uvrtala sem se hlouběji do křesla. "...prostě nemůžu dál." pohlédla sem na ní a povzdechla si. "Katy. Vždyť máš mě." objala mě a "sestersky" pohladila po vlasech. "Já vím, jenže nemůžu žít bez Kevina." z očí se mi začaly valit slzy jako hrachy. "Mysela sem si, že i tak se dá žít, jenže... To nejde!" "To, ale musíš říct jemu holka. " pousmála se nahraně.
"Když..." pohlédla sem jí hluboce do očí. "...já nemůžu žít ani s ním. Je to složité. Já... bez něj je mě jenom půlka a s ním mám zase pocit jako by mě bylo až moc. Potřebuju pauzu." nachvíli sem od ní odvrátila zrak, nemohla sem vydržet ten její pohled beznaděje. Nemohla mi pomoct, ale nechtěla mě v tom nechat a přitom sem se na ní vlastně vybodla já. "Saro, já přemýšlím o tom, že se... teda až skončí škola vrátím do Česka." přiznala sem se jí. Už delší dobu se mi tahle myšlenka honila hlavou, ale neměla sem odvahu přiznat se jí. "A co tvoje práce? A co já?" zhrozila se a já se cítila snad ještě hůř. "Víš co bude lepší? Kyž si půjdeš lehnout a promluvíme si až po tý přehlídce. Co ty na to?" Lehce sem přikývla. Na nic jiného sem neměla sílu, Kevin byl pro mě minulost a nemohla sem to změnit...
17. února 2009 v 20:41 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
..."Monico?" oslovla sem jí nevěřícně. "Ano, Kate?" nahodila tipicky žurnalistický klid a pohodlně se usadila do svého křesla. "Ty--ty si jako..." selhal mi hlas. Nebyla sem schopná dát dohromady jedinou kloudnou větu. Mísila se ve mě směsice zuřivosti a nevěřícného potupení, jak sem se v ní mohla tak zmýlit?
"Jo, já sem jako šéfredaktorka. Co potřebuješ?" začala si mě prohlížet od hlavy až k patě "Sekne ti to." utrousila a to mě dorazilo. "Nedlužíš mi takhle náhodou vysvětlení?" osočila sem ji. "No?" zamyslela se krátce. "Ne! Ale protože si mi fakt sympatická, řeknu ti jak to bylo." zalichotila mi, ale já měla stou chutí vydrápat jí oči z důlků.
"Víš, dostat za úkol, získat nějakou špínu na člověka, kterej ani není slavnej mě dost namíchlo. Byla sem v redakci už půl druhýho roku a oni mi dají takovou začátečnickou práci?" povzdychla si a mluvila přede mnou, jako bych snad byla jen kus žvance. "Ale nakonec sem to vzala a díky tobě sem teď tady, takže děkuju." mrkla na mě a usmála se...
"Není zaš." začala sem opět nabírat na sebedůvěře a i když sem chvílemi doufala, že je to jenom zlý sen, pustila sem se do toho, proč sem přišla.
"Jak sem tak slyšela, omluvu za tuhle hnusárnu od vás asi čekat nemám, že?" hodila sem časopis přímo, do prostřed jejího pracovního stolu. "Chápavá." kývla. "Okey, v tom případě s vámi chci udělat "pravdivé" interview!" přešla sem drze k pohovce pod oknem a posadila se na ní.
"No, to ráda přijímám." nadchla se, vzala zápisníček do rukou a pobídla mě "Tak mluv." a já, ať už sem udělala dobře nebo špatně, spustila ...
..........v Sobotu večer..........
14. února 2009 v 23:36 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh… 38
No, doufám, že se vám bude líbit...:D Nevím jak se to chytí, ale doufám, že dobře protože sem se snažila... Přeju vám hezké počtení pa CathyS...
…………O 2 měsíce později…………
…S Kevinem sme se od našeho rozchodu zatím neviděli, ani zavolat sme si neodvážili a nejspíš to pro nás oba bylo to nejlepší. Věčného stresu ohledně Kevinovi publicity sem měla až po krk a ať už sem se zamýšlela nad minulostí, propletenou krásnými chvilkami, nebo budoucnem nás dvou, stále sem nenacházela jiné východisko…
…"PííííÍÍÍÍpppÍííÍppp…" drnčel mi zvonek v tichém doufání, že jím alespoň pro tentokrát nepraštím o zem. Jeho tužbu sem nečekaně vyplnila, jelikož sem se to ráno probudila v nezvykle dobré náladě. "Saro, uděláš mi…" "Kafe? Jasně, už je hotový." dokončila za mě Sarah větu. S dupotem jí podobným vešla do mého pokoje a s cynickým údivem v očích mě kárala. "Kate, to kafe bys měla začít pít v menší míře!" přikývla sem na souhlas a snažila sem se vymotat z peřiny. "Já vím, ale ty ho umíš tak skvěle, že není možný odolat." bránila sem se, i když sem dobře věděla, že má pravdu. "Hm…?" zapřemýšlela "…tak to začnu po ránu dělat čaj, třeba ti taky zachutná?" otevřela téma pro diskuzi na, kterou sem po ránu neměla nejmenší chuť. "To si skus a stěhuju se." řekla sem "naoko" vážně a než si Sarah rozmyslela, jaký ze svých argumentů použije, sem se zamyslela, kde sem včera odložila svůj župan tentokrát."Ale ten kofein vážně není nic zdravého." pokračovala tedy. "Já vím Saro." vstala sem z postele a podívala se jí do očí. "Jenže já už sem ztracenej případ." přiznala sem kajícně a šla za vůní nescafé s mlékem, které do mého pokoje přicházelo z kuchyně.
12. února 2009 v 19:01 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
Ahoj holky... doufám, že se vám tenhle dílek bude líbit, je sice trošku zvláštní, ale já doufám, že nestratíte chuť ho číst... Díky moc za komentíky... pap CathyS...
PS.: Přeju hezké počtení...
..."Tak jo, mluv." pobídl mě Kevin. "A nezastavíš radči?" zeptala sem se, protože sem se nechystala říct jednoduché -asi máme problémek-
"A proč? Myslíš si, že nabourám?" vyštěkl na mě. "Ne, jenom si chci normálně promluvit." vrátila sem mu stejným tónem. "Hele, támhle je benzínka." ukázala sem, ale Kevinovi se to moc nezdálo.
"Tak dobře, stejně potřebuju natankovat." svolil nakonec...
..."Ták, tady to je." řekla prodavačka, když mi vracela drobné. "To je dobrý. Nashledanou." řekla sem a chtěla sem odejít, když v tom se mě ta prodavačka zeptala. "Slečno, neznám já vás od někud?" "To, jako mě?" otočila sem se. "Ano, někoho mi připomínáte. Ještě aby se u nás stavil někdo známí a já to prošvihla." zavtipkovala, ale mě nezbylo nic jiného než s pravdou ven. "No, slavná skutečně nejsem, ale jestli ze mě jednou bude slavná návrhářka, tak se tu zastavím." slíbila sem a konečně se vrátila zpátky o auta...
"Ty si tu colu teprve stáčela do láhve, ne?" zeptal se mě Kevin ironicky. "Ne." odpověděla sem a mrskla po něm jeho colu. "Jenom sem rozdávala autogramy." "Cože?" zeptal se Kevin nechápavě. "No, chodím s celebritou, sem celebrita. Není to to samý?" nadhodila sem s úsměvem a povískala ho ve vlasech. "No, jak jinak." prohlásil. "A o čem si to se mnou chtěla mluvit?"...
...Narovinu, když sem mu pohlédla, do těch jeho blištících se očí, které mě dělaly šťastnou a zároveň mi ubližovalo, že jsou tak tajemné, že nevím co Kevin odpoví... myslela sem, že nebudu schopná zeptat se ho, ale bylo to lepší, než se tím bůh ví jak dlouho užírat.
"Kevine... ty si myslíš, že za tu tvou nehodu můžu já? Viď?" zeptala sem se tedy přímo. Kevin nachvíli sklopil oči a potom řekl. "Jak tě tohle napadlo." řekl uraženě. "Měl sem teď málo času, ale tohle je přece blbost." "Vážně?" ulevilo se mi. "Tak to řekni..." "Řekni co?" zeptal se. "No, že za tu nehodu nemůžu." "To je snad zbytečný." řekl a chtěl odjet. "Díky za jasnou odpověď." řekla sem a naštvaně vystoupila z auta. Kevin vystoupil hned po mě a bleskurychle oběhl auto. "Katy, dyť víš, že tě z toho neobviňuju." řekl a snažil se mě políbit. "Jo a jak dlouho?" uhnula sem před ním. "Tak 3hoďky, viď? Ale co před týdnem, nebo dvěma? Hm?" vykřikla sem. "Co to povídáš?" chytil mě hrubě za paže. "Milujeme se, ne? To je to hlavní?" řekl, nejspíš na svou obranu.
"Myslíš? A jak jak dlouho ještě? Sakra, jestli sis toho nevšinul, tak sem za tu nehodu prostě nemohla! Jo, přiznávám. Chovala sem se jako "zabouchlá puberťačka" ale nemůžu za to." vymanila se z jeho ztisku a šla zpátky do prodejny.
"Kam deš? Katy, sme na dálnici." křičel za mnou Kevin, ale já se jen otočila a prohlásila. "Kam myslíš? Nejspíš způsobit další nehodu, ne?"...
Potom sem ho chvíli z prodejny pozorovala, ale i když tam stál, opřený o své auto a užíral se naším posledním rozhovorem, neměla sem nejmenší chuť vrátit se tam...
8. února 2009 v 20:15 | CathyS
Kafe?Lodičky?Nebo skutečný příběh...
Ahoj holky, hrozně s omlouvám, že sem dlouho nic nenapsala, ale bylo toho teď hrozně moc... Takže doufám, že sem to nezapoměla a, že se vám to bude líbit.:D
Jinak Vicki: mám se parádně vážně pohoda... tak promiň že sem minule nenapsala...
co víc??? "Zimní koláž..." bude až zítra(doufám)... tak hezké počtení...:D
...O měsíc později...
..."No jasně, že nevadí. Zavolej mi až budeš mít čas." řekla sem Kevinovi, který se už po několikáte vymlouval, že vůbec nemá čas.
"To sem rád. Víš, je toho teď hrozně moc a na tom "The 3D Concert Experience" nám moc záleží."
-no a bulvár s těmy výmysly ohledně té nehody- pomyslela sem si. Víte, všechno se vyřešilo a to v Kevinův prospěch. Mohl za to ten "vožrala", který řídil druhé auto. Jenže všechen nátlak médii, který na něj dopadal ze všech stran udělal svoje a Kevin se tak trošku mimo vrátil zpátky do práce...
"To vím, určitě to dopadne skvěle." řekla sem mile. "Tak se měj. Ahoj." "Ahoj." rozloučil se Kevin a než sem se stihla vzpamatovat z toho, že sem nezaslechla žádné -miluju tě- mi to típnul...
"Miluju tě." řekla sem s nadsázkou do hluchého sluchátka, ale místo toho abych se sklíčeně schoulela do svého "Big křesla" a dívala se na novou kravinu od Demi Lovato "Sonny s nadějí" ze které je Sarah naprosto nadšená, sem si šla pokecat s Květou.
"Tak co Květi? Taky se na tebe ten tvůj vykašlal?" zeptala sem se ironicky, ale všřte mi, že pokecat si s někým, kdo vám nikdy neodpoví, nikdy neřekne ne a nikdy vám nedí pohlavek za to jakou pitomost ste udělali je fajn."Tak ne, jo? No jo, ty seš ještě mladá, ale věř mi. Ono to příde." vedla sem i nadále střelenou konverzaci se svojí "krejčovskou figurinou".
"A víš co mě štve nejvíc? To, že..." prohlásila sem naštvaně "...že mám kolem sebe plno skvělejch lidí, který mě maj rádi a já je. Vždyť sem i Marchelovou oblíbenkyní, ale co nedělám já? Samozdřejmě myslím jenom na jednoho člověka. Na chlapa, kterej ani neí co chce..." přísahám, že sem měla dojem, jako by mi Květa chtěla jenu vrazit a říct mi "vždyť chce tebe"...
"...Jo jasně, já zapoměla chce mě. tak proč mě obviňuje z tý nehody. Vždyť já za to přece nemůžu." přešla sem do šepotu, aby Sarah neslyšela, jak jsem vzteklá a zoufalá.
"Máš pravdu, ty za to nemůžeš." ozvala se Sarah, která byla nejspíš už nějakou tu chvíli opřená o futra do koupelny. "J--jo, to teda mám. A--a vůbec, jak dlouho už mě posloucháš?" zeptala se se uraženě. "Chviličku..." odpověděla. "...ale z toho co sem slyšela s tebou naprosto souhlasím." řekla vážně. "To sem přešťastná, že mám taky jednou pravdu." odsekla sem jí a otočilla se zpátky ke Květě.
"Víš ty co?" zeptala se mě Sarah. "Co?" "Myslím, že by ste si měli promluvit! vždyť se věčně nemůžete jeden druhému vyhýbat." "Nevyhýbáme, jen na sebe nemáme čas." bránila sem se jejím slovům. "Jo, jasně. Ale až příde konec, bude pozdě na to promluvit si." odsekla mě Sarah a šla si udělat něco k večeři.
"No, a--asi máš pravdu. Zavolám mu a nějak to dopadne." souhlasila sem po chvíli a Sarah se na mě jenom konešivě pousmála...
16. ledna 2009 v 22:58 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
..........O pár minut později..........
...."Aha..." řekl Kevin a jeho tón nabíral spíše nešťastného rázu. "...takže jedu autem nějakejch 250kliláků, protože si pro mě ta druhá?" zeptal se mě vytočeně.
"Co---cože?" zeptala sem se nechápavě.
"Katy, vždyť já tě přece mi..." načal Kevin, ale najdenou začal křičet "Pane bože, pane bože..." a pak sem slyšela jen hvízdání brzd...
.........A zase tam, kde to všechno začalo........
..."Tak jo! Dobře, zavolám mu." podlehla sem nakonec Sařiným slovům, i když sem si sama uvědomila jak dětinsky sme se Kevin i já zachovali. "Jó, jóó... věděla sem, že tě překecám." vypadlo ze Sary výtězně ovšem nechtěně. Hodila sem na ní varovný pohled, ale její omluva mě ani tak moc nezajímala. Popravdě sem až hříšně chtěla Kevinovi zavolat. Říct mu, že ho hrozně miluju a říct dalších milion věcí, které bych s ním chtěla dělat...
13. ledna 2009 v 17:42 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
Ahoj kočky... sem moc ráda, že se vám stále líbí a některé z vás si střihly všechny díly hned od začátku... to mě moc těší....takže děkuju...:D Jinak kdy skončím vážně netuším, až to příde, příde to! Tak hezké počtěníčko...
Jinak máme na našem blogu, vedle "Zimní koláže"(píší adminky) new FeFku "What Is Right?" (píše Janča)tak jestli máte chuť na obě se jukněte, stojí za to...
A taky máte nově možnost poslat nám svou FeFku a my ji na našem webu rády zveřejníme...:D
...........2týdny po "Soukromých Vánocích"............
...No a všechno se vrátilo do staro-nových kolejí. Ráno sem se vyhrabala z postele, metrem se dopavila do školy, po obědě mě vyzvedl Jesse a jeli sme do práce a nakonec z práce domů a spát. Ani na rozhovor se Sarou mi nezbýval čas, ale měly sme ty svoje sobotní dýchánky, jen pro nás dvě, takže se to dalo zvládnout. Jediné a to hlavní co se změnilo, byl čas na Kevina a mě, který sme ani jeden z nás nenacházeli. Chápala sem jeho vytíženost, že musel létat po USA aby lidem(spíše mladým, uječeným holkám, které by daly nevím co, kdyby ho dostaly) ukázat co v něm je. Vždyť i jeho táta řekl, že budu vždycky na druhém místě, ale copak sem mu nestála ani za jednu SMSku? Byla sem na něj naštvaná a zároveň mě to všechno hroně mrzelo, protože sem věděla, že na tom mám také svůj podíl, ze své typicky ženské hrdosti sem mu totiž také žádnou neposlala...
Oba sme nejspíš čekali, až se ten druhý ozve, ale vysvětlete myšlenkám na něj, které ne a ne ustat, že by mu srdce, kterého bylo bez Kevinovi přítomnosti sotva půlka, chtělo zavolat. Nejde to!
.......Sobota 17.ledna.......
"Kate posaď se a nachvíli vypni! Proboha..." řekla Sarah ustaraně a ukázala směrem k mému "BIG křeslu". Bez jakých koliv protestů sem si sedla a konečně hodila všechno, alespoň nachvíli za hlavu. "Tak co holka? Ještě´s mi nevylíčila ty vaše "Soukromé Vánoce"!" začala Sarah nadšeně a sáhla po "krabici" zmrzliny. "Víš, nemám chuť se o tom teď bavit. Začni ty. Co Joe? Jakej byl?" zeptala sem se jí, abych nenápadně odvedla téma...
..."Tak jo, já začnu." řekla Sarah a pak chvíli mlčela, aby dodala na dramatičnosti.
"Večeře byla skvělá a z restaurace sme se dostali snad až po deváté. Joe už mě chtěl odvést domů, ale já si řekla, že asi budete potřebovat víc času..." řekla a blykla na mě očima. "...no a tak sem si vymyslela, že mám hroznou chuť na horkou čokoládu a že znám jednu parádní non stop kafárnu..." "Ahá, byli ste u Billyho, že? Ale toho sem objevila já." neodpustila sem si a je fakt, že všechny kavárny v okolí sem měla v malíčku.
"No jó ty závisláku, ale teď mě nepřerušuj." napomenula mě Sarah důležitě a pokračovala.
"U Billyho sme vydrželi asi tak do jedenáctý a potom mě Joe zase chtěl odvíst domů. Chápeš to?" vsunula Sarah i když nečekala odpověď. Protože, alespoň co já jí znám, byla tak trošku "kalhotářka"...(:D)
"...ale nakonec nám to nějak nevyšlo a tak sme jeli k Joeovi domů. No a skončilo to šplháním do prvního patra..." řekla Sarah a tím si konečně získala mojí pozornost. Zvědavě sem se k ní naklonila, div sem nespadla na zem, ale Sarah si toho vůbec nevšimla a zasněně vyprávěla dál...
11. ledna 2009 v 18:50 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
..."Už sem doma! Vy moje hrdličky." křikla na nás Sarah, když ráno přišla domů. "Super." šeptla sem tiše, když sem po špičkách došla do obýváku. "Co je? Proč šeptáš?" zeptala se mě, jako bych byla šáhlá.
"Kevin ještě spí!" zdůraznila se a naznačila jí ať se ztiší. Potom sem se mravenčími kroky, ploužila do kuchyně, abych nám udělala kafčo. "Těžká noc, jak tak koukám." prohlásila Sarah, když sem málem rozbila svůj oblíbený "kafáček". "Spíš krásná a dlouhá." protestovala sem s menším zasněním. "Chápu, takže sem udělala dobře, že sem nedorazila." "Tos klidně mohla. Vlastně sme tě čekali." řekla sem po pravdě. "Cože? To jako... né." vyhrkla Sarah a v očekávání sebemenších detailů se sápala po svém hrníčku. "T--to... a kde si vůbec byla celou noc ty, hm? Nebo bych se měla zeptat s kým si ji strávila?" zeptala sem se abych odvedla téma...
..."No jo..." začervenala se "...ten večer se nám trošku protáhl, ale promluvíme si o tom až později." "No jasně, bylo by divný mluvit tu o tobě a Joeovi, když v mým pokoji spí Kevin." přikývla sem a s obrovským vychutnáním se napila kafe...
..."Posliš, ty si nějaká... jiná..." řekla Sarah a zvláštně se na mě podívala. "Jak jako?"
"No, si hrozně aktivní. Co tě znám, tak ses nevyhrabala z postele bez kafe a teď ho sama vaříš. Vždycky si byla taková sebevědomá a přímá..." soukala ze sebe a tak sem jí pomohla.
"Myslíš mrcha?" "...ne to ne. No--- vlastně jo, ale já tě měla vždycky ráda. Jen sem tím chtěla říct, že si teď mnohem lepší." zamotávala se do toho. "...lepší?"
"Tak jo, vzdávám to. Zkrátka seš skvělá holka a od tý doby co seš s Kevinem jenom záříš a i, když už spolu netrávíme tolik času, tak..." "...taky tě mám ráda." řekla sem, když se Sarah začala zakoktávat. "Jo, přesně to sem chtěla říct." usmála se a obejmula mě...
"Víš, asi máš pravdu, já-- sem prostě šťastná" řekla sem, když sme se od sebe odtrhly.
"No počkej, zítra práce, zachvíli škola. Však ono tě to štěstí omrzí." vypadlo z ní upřímě.
"No co. Práci zbožňuju, školu přežiju a Kevina miluju." řekla sem s nadšení
"A pak mám tebe a Květu, s vámi se nebudu nikdy nudit." dodala sem "No jasně Květa, já se sní dneska ani nepozdravila. Kde je?" zeptala se Sarah, když v tom...
28. prosince 2008 v 13:53 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příbeh...
Leželi sme v mém křesle v těsném objetí a nebyli sme schopni hnout se z místa. "Bylo to nádherný." řekl Kevin a jeho slova se vznášela ve vzduchu, jako by čekala na mou reakci. "Já vím. Ten půst, který sme teď drželi tomu asi jenom prospěl." řekla sem ne zrovna vhodně. Kevinovi se trochu zaleskli oči a já věděla proč. Věděla sem, že ho mrzí, že porušuje svůj slib a věděla sem jak silně nás to k sobě táhlo. Takže sem si připadala jako naprostá blbka, když sem řekla něco takového, ale Kevin se jen pousmál a neoholenou tváří přejel jemně po mé. "Porušit slib kvůli tobě, bylo to nejlepší, co sem mohl udělat. Nevolil bych jinak." řekl a to mě dost zaskočilo. "Miluju tě..." řekla sem. "...ale mohl by ses oholit." nadhodila sem, aby nebyla tak úplně zvláštní atmosféra a políbila sem ho. "Taky tě miluju..." líbl mě na tvář "...ale shválně se holit nebudu, abych tě mohl mučit." dořekl a políbil mě. "Jéééj...tak ty mě chceš zlobit! Hm? Víš ty co, radči se pojď najíst." řekla sem a líbla ho na ruku, kterou mě hladil na bríšku. "Výbornej nápad..." řekl "...mám hlad jako vlk."...
...Vstala sem a šla si pro šaty, které stále ležely vedle židle. Když sem se pro ně shýbala, všimla sem si, že mě Kevin se zájmem pozoruje. "Taková sem já..." prohlásila sem stydlivě, ale z Kevinova výrazu sem pochopila, že sem si vůbec neměla všimnou jeho pozorování.
"Jsi nádherná." řekl a s úsměvem ke mě přisoupil. "Jo a neoblečená." dodala sem za něj.
"Je nebezpečný být v mý přítomnosti nahá." řekl Kevin. "Já vím, ale ty už si skoro oblečený a já mám hlad jako vlk, takže to přežiju bez úhony." namítla sem štiplavě.
26. prosince 2008 v 1:16 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh...
...už rozepnuté šaty padly k zemi a Kevin mi konečně opět pohlédl do očí...
V jeho očích se mísila zvláštní souhra pocitů, která nedávala žádný smysl.
Byl vyděšený a nedočkavý zároveň.
Bylo na něm vidět, že nechce na nic čekat, že čekal už dost dlouho, ale zároveň chce, abych já byla ta, kerou bude nosit na rukou...
Když sem mu pohlédla do očí, tak sem na vteřinku pomyslela, co vlastně cítím já? Chtěla sem se ho dotýkat, chtěla sem ho cítit, chtěla sem ho laskat a všechen ten chtíč po něm mě tak zžíral, že sem všechno vzala do svých rukou...
Konečky svých prstů sem Kevina dotlačila až k "BIG křeslu" a, když stál těsně u něho, opatrně sem ho do něj postrčila.
"Co to děláš?" zeptal se mě Kevin nechápavě, když sem ho líbla na tvář a potom odběhla k micrověži.
"Nó..." zamyslela sem se na oko. "... to uvidíš." řekla sem v očekávání prvního tónu.
Popravdě sem ani netušila co tam bude za písničku, protože naší mikrověž používala převážně Sarah, ale řekla sem si, žě to rysknu. Měla sem totiž v plánu předvést Kevinovi parádní striptýz, což jako vokroužkovanej klučina nemohl znát...
"Uff"... odfrkla sem si tiše, když zazněly první tóny písničky "When I Grow Up" od Pussycatek a začala sem se zpočátku pomaleji vlnit do rytmů písničky.
"To snad ne." vykřikl Kevin ironicky. "Ty kazíš můj naivkovskej a trošku dětinskej pohled na Vánoce." dodal a začal si sundavat kalhoty, což sem nevím, jakým způsobem nevzaregistrovala...
Tak jo, menšího striptýzu už dneska bylo dost, řekla sem si a přesně v refrénu sem přišla ke Kevinovi. Koketně se posadila na bort, ovšem moc dlouho mi to nevyrželo, protože mě Kevin popadl a téměř násilím mě přehodil přes bort. "Ty to chceš hned?" zeptala sem se vyjeveně, protože sem čekala tošku delší předehru. "Na co čekat?" zeptal se Kevin, ale oba sme věděli, že moje odpověď nepřijde...
16. prosince 2008 v 16:18 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh…
Jéééjej...kóči, tohle je můj/mé FeFky/možná váš, co já vím:D velkej den...už 30dílek... to je paráda ne??? Tak hezké počtení...pap CathyS
…"Páni, takže vy ste se dali přes Vánoční svátky dohromady?" zeptala sem se nevěřícně Sary, která mi celé odpoledne básnila o Joeovi.
"No ne, vlastně jo. Teda-já nevím." řekla zmateně a sktekla do mého
"Big křesla". "Víš, Joe je fajn kluk…" "Fajn?" zeptala sem se. "Tedáá… co to melu! Joe je úžasnej kluk, ale někdy v něm vidím ještě malý dítě." Posadila sem se na stoleček u křesla a vrhla se na povzbuzování "Zase lepší než, kdyby byl namachrovanej frajer, né? Joe je "sympoš" a ty si úžasná ženská. Tak čert vem jeden rok. Vrhni se do toho po hlavě a dopadne to dobře, hm?" "Ach jo, když zrovna teď… snad poprvý ve svým životě nechci dělat rozhodnutí bezmyšlenkovitě. Já…" "Ty ses nám prostě zamilovala." Převedla sem svůj pohled na ní ve slova.
"To je to tak vidět?" zeptala se mě a já jí poprvé viděla červenat se. "Jó holka, to neschováš." Řekla sem mile a chytila jí za ruku. "Celou dobu co se známe radíš ty mě, tak to teď zkusím já." Sarah ke mně tázavě zvedla svůj pohled. "No já myslela, že máš dneska večer čas!" naznačila sem jí. "To mám no a co?" "A já sem omylem zavolala Jessemu a Joeovi…" napověděla sem jí ještě více. "A?" zeptala se Sarah a nechápavě nadzvedla obočí. "Tak jo konec nápovědám. Prostě sem to vaše kino u Jesseho odvolala a Joe se pro tebe staví kolem 17tý, hm?" Sarah na mě vykulila oči a vylítla z křesla, div mě i se stolečkem nepřerazila "vejpůl".
"To myslíš vážně? Ale vždyť to mám jenom hoďku na přípravu. Jak to mám prosím tě stihnout." Začala Sarah plašit a ještě než dokončila větu, odběhla k naší velké zrcadlové skříni a já slyšela jenom "Tohle né, hm to možná…" a za Saru lítaly všechny druhy oblečení, které neprošly schvalovacím procesem.
"No tak neblázni, něco vymyslíme." Snažila sem se jí zklidnit.
"Prosim tě a to mi říká někdo, kdo tady panikařil, že nikam nemůže páč neví co na sebe, když měl jít na první rande s Kevinem, hm?" když mi tak připomněla oný krásný večer, došlo mi, že říkala, že má hodinu na přípravy. "Cože hodinu? Kolik, že je hodin?" zeptala sem se. "16:07" nahlásila mi Sarah přesný čas, než jí zavalila halda nepoužívaných triček, naházených v horním fochu. "Cože? Tolik?" vykřikla sem a běžela jí pomoct v přehrabávání hadříků.
11. prosince 2008 v 19:39 | CathyS
Kafe?Lodičky? Nebo skutečný příběh…
Zdravím vás....a hrózně moc vám děkuju za krásný komentíky... Moc si toho vážím... jak už napsala PavliJ, tak toho je teď na nás moc a i když já sem přes školu lenoška celoročně, tak taky začnu flákat..(Pavlínka je hrozně chytrej člověk a jesli mám říct jinýho vzora, než-li Kefču s kytárkou, tak je to má Pájinka-PavliJ: ty hodinky co´s mi pomohla vybrat sem si dneska koupila. Sou suprácký...:D)
Jinak co k tomuhle dílku.... trošku kratší, ale mám z něj docela dobrý pocit. V dalším dílku, očekávejte něco velkýho...a hezký počtení...papap CathyS
…Doma v ČR sem si to náležitě užila a i když byl let zdlouhavý a únavný, tak sem díky Kevinovi a taky "těšení se" domů, nezamhouřila oka. Doma, i když sme měli díky mému pozdnímu příletu "americké Vánoce" panovala klidná nálada. Taky sem navštívila pár dobrých přátel, ale úplně sem se uvolnila až když sem zjistila, že česká média o mě a Kevinovi nemají ani potuchy. Zkrátka, všichni byli z mého návratu do ČR naprosto nadšeni… až na jednu osobu…
………27.prosince 2008………
…"Kevine! Co zase potřebuješ?" zeptala sem se vysmátě Kevina, který mi dneska volal asi po 20té. "To jen tak nemůžu zavolat svojí přítelkyni a říct jí, že jí hrozně miluju?" zeptal se mě zklamaně, ale já i když by to jeho věčné volání někomu lezlo na nervy sem jen mile odpověděla. "To můžeš. Poslouchám!" zdůraznila sem poslední slovo, protože tenhle můj roztomilej "Kevouš", vždycky náš hovor před onými dvoumi slovy utnul a za pět minut mi zavolal zase se záminkou, že musí slyšet můj hlas.
Tentokrát to vypadalo nadějně, Kevin se dlouze nadechl a potom řekl "Miluju tě Katy! Hrozně moc a chci aby ses mi vrátila." Byl tak roztomilej(:D)… "Ale no tak." Prohlásila sem "Vždyť hned po novém roce odlétám." "Vlastně sem tě chtěl o něco požádat…" řekl Kevin drhavě a já sem z jeho dechu poznala, že je dost nervózní. "Aha, a já si bláhově myslela, že mi chceš celé odpoledne říct, že mě hrozně miluješ." Řekla sem a Kevinovi to jak sem doufala pomohlo. Zaslechla sem lehký smích a bylo mi jasné, že mi Kevin sdělí všechno o co se snažil, skoro celé odpoledne. "Víš… my s klukama budeme o Silvestra vystupovat na a já bych rád, kdybys u toho byla i ty." Řekl mile a já nemohla nic jiného než souhlasit. "Tak dobře, ale kde teď seženu letenku?" zeptala sem se. "No...nezlob se, ale já sem doufal, že řekneš ano a tak sem ti jí už zarezervoval." Ten byl ale vyčůraném,. Celé odpoledne si mě zpracovával a přitom to měl už celé naplánované. No co? Rád bych tam s nimi šla… a hlavně sem se na Kevina hrozně těšila….
6. prosince 2008 v 20:34 | CathyS
Kafe? Lodičky? Nebo skutečný příběh…
Z tohohle dílu, mám nevím proč parádní pocit... Tak doufám, že se bude líbit...:D Jestli něco nepochopíte ozvěte se, ráda vysvětlím...Je fakt, že je tenhle dílek na pochopení trochu těžší...:D Hezký počtení přeje CathyS...
Byl…a to Denise. S obrovským překvapením sem přihnula hovor "Dobrý den. Co-co se děje Denise?" zeptala sem se nejistě. "Ahoj Kate, musím ti něco povědět…" Denise ze sebe začala hrozně rychle chrlit, všechno co měla na srdci…
…<Denisinino vyprávění>…"Co se děje Kevine?" zeptala se Kevina Denise, posadila na gauč vedle něj a pohladila ho po vlasech. Kevin si jen tiše povzdechl, ale do mluvy mu nebylo
"Vím, že je to pro tebe těžké…" pokračovala Denise "…ale táta má asi pravdu. Jste ještě mladí a já si myslím, že si můžete dovolit ještě chvíli počkat." Kevin se na ní podíval a v jeho očích se rozléval sám smutek.
"Mami Kate odlétá na Vánoce domů…" řekl a obejmul jí. "Víš, už sem to měl v hlavě všechno naplánovaný. Mělo to bejt skvělý, jenže teď mě táta donutil abych udělal to prohlášení a… ani se Kate nedivím, že u toho nechce být. Taky bych od všeho nejraději, někam uletěl." "Ale no tak…" řekla Denise a obejmula ho ještě pevněji. "Kate je rozumná holka a říkal si, že to chápe. Takže nemá důvod nevrátit se k tobě. Hm?" umírňovala jeho mrzutou náladu…
"Ale má…" prohlásil Kevin zklamán sám sebou. "…když nás dva bránila před tátou, ani sem nepípl. Je mi to tak líto, zdá se mi, že vždycky když mě potřebuje, tak nejsem na blízku, ale když já jí tak hrozně miluju." Denise se od něj odtrhla a dala ruce v bok. "A řekls jí to co teď mě?" zeptala se. "No to tak úplně ne." Řekl Kevin popravdě. "Tak na co čekáš? Musíš jet za ní a říct jí to!" řekla Denise. "A-ale co ta tiskovka?" zeptal se Kevin "Znáš novináře, čekají tam už od 8mi. Myslím si, že když se tam zastavíš a řekneš něco jako -Je to Kate- tak se v tý cestě moc nepřibrzdíš." Řekla Denise. Kevin nevěřícně řekl "Ale vždyť táta říkal, že…" Denise nastavila ruku s klíčky od auta a řekla "Prosím tě a od kdy zrovna ty posloucháš svýho tátu?" Kevin se konečně trošku pousmál, líbl 'Denise na tvář a řekl "Ty seš ta nejúžasnější máma na světě." "Já vím." Řekla Denise a rychle popostrčila Kevina ze dveří…
…<Co Denise nevěděla>… Kevin vlítl do sálu, plného novinářů, kde se měla konat ta tisková konference. Ani oslňující blesky fotoaparátů, ho nemohli zastavit, od toho co chtěl udělat.
"Dobrý den. Omlouvám se, ale tiskovka se ruší, protože musím rychle na letiště, abych řekl Kate, že sem zveřejnil náš vztah a že jí hrozně miluju. Nashledanou."
Jeho slova zbudily vlnu šílenství, ale kupodivu nebyla jiná reakce než-li "Tak běžte Kevine… Hodně štěstí."…
…"Cestující letu 355 se dostaví k odbavení." Ozval se "letištní" hlas, hned potom co mi Denise zkráceně sdělila smysl našeho rozhovoru. "Denise, ale já musím odletět. Všechno už je domluvené, moc se těším až po půl roce zase uvidím rodiče, ale Kevina miluju a neopouštím ho. Prostě jen nechci být u toho až na té tiskovce udělá to prohlášení. Snad mě chápete, ne?"
"To chápu, ale.." přerušila sem jí "Promiňte mám další hovor." "Tak to asi ukončíme…Ahoj." Řekla Denise nadšeně, jako by tušila kdo mi asi volá. "Dobře, tak nashledanou a veselé Vánoce."
"Taky veselé Vánoce. Ahoj"
Denise utnula náš hovor, já sem se zvedla a šla k frontě čekající na kontrolu a bez čekání zvedla druhý hovor.
"Ano?" "Kate, kde si? Nesmíš odletět! Ty už si v letadle?" ptal se mě Kevin udýchaně.
"Ne, ještě sem neodletěla, ale odletím. Nezlob se, já bych to prostě nezvládla."
"Chápu tě, byl sem pitomej, omlouvám se, že ti nejsem nablízku vždycky když mě potřebuješ…já…"
"Ale to není pravda ty můj blázínku." Řekla sem a vystoupila z řady čekajících.
"Cože?" ujišťoval se, jestli slyšel dobře. "Otoč se a já ti to řeknu do očí."
Řekla sem, protože stál asi 10metrů ode mě. Kevin se otočil a já se neudržela.
I s ne zrovna malým kufrem v ruce sem se k němu rozeběhla a on mi běžel naproti.
Těsně před ním sem kufr upustila, vrhla se mu kolem krku a něžně sem ho políbila.
"Ty můj blázínku, vždyť to není pravda. Miluju tě takovýho jaký si a pro mě, si ten nejúžasnější kluk na světě. Nechci nikoho dokonalého, já chci tebe!" řekla sem a líbla ho, ne úplně chtěne na nosík.
"Já-nevím co říct.." řekl Kevin a začervenal se "..snad jen, asi před půl hodinou sem řekl snad 50ti novinářům, co už čekali na tu tiskovku, že tě moc miluju a že si moje přítelkyně." "Vážně? To…to je úžasný. Já-tedy mi budeme moc jít normálně po ulici a normálně se držet za ruce, normálně se políbit a normálně si spolu zajít na kafe…To je paráda…" vychrlila sem ze sebe.
"No zase tak jednoduchý to asi nebude, ale hlavní je, že budeme šťastní…" "..a spolu." Dodala sem.
Kevin mě opět políbil a já se od něj nechtěla odtrhnout. "Slečno, slečno…" oslovila mě sympatická, silnější paní stojící u kontroly. "…ste už poslední, tak jestli si to nerozmyslíte." Řekla a pousmála se.
Kevin se na mě prosebně podíval, ale já sem nehodlala i přes ty úžasný zprávy zůstat v USA.
"Ne nerozmyslím, už jdu." Řekla sem, vzala do ruky svůj kufr a opět se podívala Kevinovi do očí.
"Hlavně se mi vrať" řekl posmutněle. "Neboj vrátím a uděláme si spolu druhé Vánoce. Co?"
"No jasně. Tak pa."
"Ahoj" řekla sem na naposled sme se políbili.
Po chvilce sem prošla kontrolou a se vstupenkou v ruce sem mířila "směr letadlo".
Naposledy sem se otočila a Kevin s velikým úsměvem zakřičel, skoro na celý letiště "Miluju tě!"
Já sem skoro se stejnou vervou křikla "Taky tě miluju!" A poslala mu pusu, kterou mi vzápětí vrátil…
….Když sem si v letadle sedla na svoje místo, uvědomila sem si, jak hrozně sem šťastná. Jak úžasného přítele mám a taky, jak velkým krokem bylo oznámit to tisku… Uvědomila sem si, že Kevina hrozně miluju a, že si myslím, že je ten pravý…Ten na celý život…………
………Pokračování příště………
Napsala: CathyS
2. prosince 2008 v 21:29 | CathyS
Kafe?Lodičky?Nebo skutečný příběh…
Nevím jestli se vám tenhle dílek bude líbit, nějak teď k tomu nemám ten správný náboj...tak se omlouvám...
"…Tak slečno a ste doma." Prohlásil Nick když mě přivezl až před dům. "Já-děkuju ti Nicku. Nevím co bych bez tebe udělala." Nick se jen pousmál a řekl
"No mám na tom i osobní zájem." "Jo??? A jaký?" zeptala sem se a uvědomila si, že to byla jediná věta, která mě za celou cestu autem rozesmála a to je co říct vzhledem k tomu, že se mě
Nick snažil celou cestu rozveselit.
"No Kevin je od tebe tak zabouchnutej, že na zkouškách kazil svoje sóla…" to je tak roztomilý pomyslela sem si, ale pořád sem nějak nechápala co to přinese Nickovi? Nechápavě sem nadzvedla obočí a Nick mi jeho hlubokou myšlenku dopověděl… "… no a když to bude Kevin i nadále kazit, tak tady budu největší hvězdou já."
Začala sem se hlasitě smát a musela sem se ho zeptat "A na to si přišel sám?"
Nick se na mě podíval takovým navýšeným pohledem a řekl "Ano, sám." Řeknu vám, že to mě dorazilo. Ten "malej" kudrnatej kluk mě prostě dokázal rozesmát. Konečně mi bylo dobře… tedy spíše lépe a zdálo se mi, že opět začínám věřit,
v lepší zítřky…
Ještě jednou sem Nickovi poděkovala. Potom sme si řekli "ahoj", já vystoupila z auta a lepší zítřky byly "tu,tam" …
Vyjela sem výtahem až do 5tého patra a opět, téměř se slzami v očích sem lovila v kabelce klíče. "No konečně!" Než sem vešla do bytu, tak sem si ještě trošku
promnula oči, aby na mě Sarah hned něco nepoznala a vešla sem dovnitř…
…"No super, tady mě má dneska někdo skutečně rád." Neodpustila sem si, když sem tam našla Saru v Joeově obětí. "To-to není jak to vypadá." Řekl Joe, který bleskově vyskočil z křesla, na jejich obranu, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. "A jak to vypadá?" zeptala sem se.
"No… jako, že sme se Sarou…" typoval Joe, ale neodvážil se vyslovit "to".
"Jako, že ste se tu muchlovali? Jo vypadá, ale nenechte se rušit, já si jen udělám kafe, skočím se vykoupat a potom budu u sebe v pokoji brečet do peřiny…" řekla sem.
"To-to…. Já asi půjdu ahoj." Řekl Joe a hodil na sebe mikinu, pak bundu a vypařil se jako pára nad hrncem…
"Promiň Saro…já…" snažila sem se říct normálním hlasem, ale ona na mě stejně poznala, že nejsem pohodě.
30. listopadu 2008 v 21:27 | CathyS
Kafe?Lodičky?Nebo skutečný příběh…
…Kenin mě ne zrovna opatrně chytil za ruku, div mi jí nezlomil a naštvaně se mě zeptal "Proč mi prosím tě nebereš telefony?" "Au…pust mě." Vykřikla sem a Kevin si konečně uvědomil, že mě jeho pevný stisk dost bolí...Ruku mi pustil, ale já sem už nemohla udržet emoce na uzdě…
Po tváři mi začaly téct, těžké, smutné slzy, které s tou bolestí ze stisku vůbec nesouvisely. Víte,když Kevin tenkrát na bowlingu vystartoval po Nickovi, tak sem si všimla, že je trošku výbušnější, ale nikdy by mě nenapadlo, že se nedokáže ovládnout až takhle...
Chápu, že byl v jednom obrovském stresu, že se na něj z každé strany sypalo tisíce věcí, které nás obyčejné lidi nezatěžují... ale neuvědomoval si, že to na mě dopadá taky, že sem na takové situace nebyla vůbec zvyklá…
…"Katy??? Omlouvám se, já---neměl sem po tobě tak vyjet" řekl Kevin a nečekaně mě objal. Jenže já byla příliš tvrdohlavá, na to abych mu řekla, že se na něj vůbec nezlobím a, že to spolu nějak vyřešíme. Trošku sem se od něj oddálila, abych mu mohla pohlédnout do očí a říct mu, něco čeho bych později určitě litovala, jenže Kevin udělal něco, co mě těchto myšlenek naprosto zbavilo…
Opět se ke mně přiblížil a začal mi rty něžně stírat slzy z tváře…
V tu chvíli mi bylo jedno, jestli na chodbě nebyl nikdo, nebo tam byli tisíce reportérů a fotografů… Z hlavy se mi vykouřily všechny myšlenky týkající se toho, co sem chtěla Kevinovi říct… Tímhle mi opět připomněl to co bylo důležité, připomněl mi toho Kevina, kterého miluju a s, kterým sem prožila nádherné milování…
Opatrně sem ho drapla za vlasy a odtáhla ho od sebe "Ale vždyť já se na tebe nezlobím, ty trumbero… a omlouvám se ti, že sem ti nezvedala ty telefony." řekla sem přímě a oboum dvou se nám konečně na tváři objevil úsměv.
"Jo… my to spolu zvládneme." řekl Kevin odhodlaně "..ale nejsem žádnej trumbera." dodal a já se musela zase začít smát...
"To je jen otázka názoru." řekla sem pro odlehčení. "A jaký je tvůj názor krásko?" zeptal se Kevin a když sem zaslechla, jak mě oslovil, bylo mi jasné, že je naše menší krize za námi…
"To už ti asi nepovím. Musím se vrátit do třídy."Řekla sem, líbla ho na tvář a měla sem v úmyslu vrátit se do třídy. Když v tom si mě Kevin k sobě opět přitáhl, něžně mě políbil a řekl "Víš Kate, nevím jak to mezi námi bude. S většinou holek, sme se rozešli právě kvůli novinářům. S tebou je to jiné, já---chci abys věděla, že tě hrozně miluju. Ať se stane cokoliv." Po zádech mi přeběhla husí kůže, když to říkal. Zděloval mi to, jako by sme se už nikdy neměli vidět.
Což mě děsilo ze všeho nejvíc, protože sme žili jeden pro druhého. I za krátkou chvíli co sme se znali, by sme jeden pro druhého udělali cokoliv…
"Taky tě miluju" řekla sem a musela sem se vrátit do třídy, protože jinak bych se nejspíš zase rozbrečela…
Kevin moje gesto dokonale pochopil a tak jen s úsměvem bez rozloučení odešel.
….v posledním týdnu, se začaly všechny bulvární plátky zaplňovat podobnými články, jak byl ten v People, ale to nás už nemohlo položit. Kevinův táta rozhodl, že se k tomu prozatím nebudeme vyjadřovat. Takže sme se s Kevinem pochopitelně nemohli sejít. Chyběl mi hned první den, ale vynahrazovali sme si to, alespoň nočními telefonáty. Ještě, že mám Saru, která mi pomáhala překonat to. V práci sem dohodila místo Jessemu, který mě v tu dobu na oplátku vozil do práce a z… Takže na mě zbývala jenom ta, zatraceně dlouhá cesta do školy, kde se na mě v metru všichni uculovali…
…"Okey, budu tam." Odsouhlasila sem Kevinovi do telefonu, že dorazím na jejich "protibulvárovou" radu. "A vážně pro tebe nemám přijet?" zeptal se mě už snad po třetí. "Ne vážně nemusíš. Musím končit. Ahoj" "Ahoj a ať ti to u Marchela vyjde." Řekl Kevin a utnul náš hovor. "No paráda, to abych se dostala domů, převlíkla se, běžela do práce… no Jesse by mě mohl namalovat a potom mě teda hodí k těm Jonasům." Mumlala sem si pro sebe, ale i přesto se ke mně otočila vyslovená Barbie třídy, která se se mnou mimo jiné chce od té doby co sem byla v novinách hrozně kamarádit.
"Co si to říkala? Že deš na večeři k Jonasům?" zeptala se mě nadšeně a tak hlasitě, že se na nás všichni otočili a čekali na mou odpověď. "Ne, říkala sem, že budu muset Marchelovi připomenout, aby nezapomněl na řasu."
"Na co?" zeptala se mě Eva nechápavě "No-o včera, sme si k jednomu návrhu přimysleli korzetové nařasení a zdálo se to super. Tak na to dneska nesmíme zapomenout." Zakecávala sem, ale moc mi to nešlo. Když se zpětně podívám jakou sem to plácla blbost, tak mi dochází, jaký sem měla štěstí, že mi to Eva spolkla…
…U Jonasových…
"Ahoj Kate." Pozdravila mě Denise se strápeným pohledem. "Dobrý den." řekla sem a takhle nějak vypadala moje konverzace s téměř všemi členy rodiny, až na Kevina...
"Takže je to jasné." řekl pan Jonas "Prostě svoláme tiskovku a ty všem řekneš, že ani s jednou z těch dívek nic nemáš. Jasné?" dopověděl klidně pan Jonas.
"A-ale…" to byl jediný náznak odporu ke, kterému se Kevin odhodlal. "Ano. Jasné." svolil nakonec...
"Cože?" vykřikla sem, i když sem se krčila za dveřmi a oni netušili, že sem je slyšela. Vešla sem do obýváku a smutně se zeptala...
"Proč by měl Kevin říct, že se mnou nic nemá?" oba dva se na mě podívali a Kevin sr. řekl ...
"Ale no tak Kate. Snad si nemyslíš, že je všechno tak snadné. Myslíš si, že mu v kariéře pomůže, když přizná vztah se 17letou holkou?" zamyslela sem se a potom se se slzami v očích zeptala...
"No a??? Tak se zamiloval. To snad nestačí, jako omluva, že si začal se 17kou?"
ale slova Kevina sr. mě naprosto uzemnila. "To tedy skutečně nestačí. Má závazky k mnoha lidem a jestli chce s tebou být? Dobrá, ale připrav se, že prostě nikdy v jeho životě nebudeš na prvním místě."
"Aha. Takže mi chcete říct, že to mám předem vzdát? Že to vlastně vůbec nemá cenu?" zeptala sem se ještě na jednu otázku, ale tentokrát sem slzy neudržela.Kevin tam jen bezmocně stál a nevěděl jestli má zasáhnout nebo ne.
"To sem neřekl." Bránil se Kevin sr.
"I kdyby ste mi to přikázal, tak bych se naší lásky nikdy nevzdala."
Vyjekla sem na něj drze a celá ubrečená si šla obléct kabát...
"Sakra tati, ty mě chceš připravit o to nejlepší, co mě zatím potkalo?" vyjel po něm Kevin.
"To nejlepší co tě potkalo je tvoje kariéra." oplatil mu Kevin sr. jeho útok. Už sem neměla sílu je poslouchat, prostě sem chtěla co nejdříve vypadnout z tohohle baráku.
V tom seběhl ze schodů Nick a šťastně mě pozdravil "Ahoj Kate."
Já se na něj jenom podívala a on se ke mně přiřítil. "Co se děje?" "Nic, jen---jen je konec." "Cože? Ne to…" vyjekl Nick, ale než to stihl doříct obejmul mě.
"Kate, brácha je brácha....ee... Miluje tě.... Řeknu mu ať se u tebe zítra staví. Tak mu prosím dej ještě šanci."
Nebylo nad čím přemýšlet, zkrátka sem mu všechno odkývala, i to aby mě hodil domů… A i když se se mnou snažil Nick pořád mluvit, nebyla sem schopná ho vnímat… Pořád sem myslela jenom na Kevina… a i když už mé tváře byly suché, uvnitř sem stále plakala…
…………..Pokračování příště……………..
Napsala: CathyS
26. listopadu 2008 v 18:32 | CathyS
Kafe? Lodičky? nebo skutečný příběh....
......19.prosince....pátek.......
"Saro promiň, ale to kafe asi nestíhnu." křikla sem na Saru, když sem se soukala do kabátu.
"Jak to? Už zase? Sakra holka ty seš teď buď ve škole, v práci nebo s Kevinem a na mě úplně kašleš." vypadlo uraženě se Sary.
"A-ale to není pravda..a-a navíc sem ti včera říkala, že pojedu do školy dřív." bránila sem se, ale moc dobře sem věděla, že už spolu netrávíme tolik času jako dřív. Dřív sem byla typickej příklad snaženlivý holky, která měla v diáři napsáno i kdy jít na záchod...
Tak dobře to sem tam neměla, ale 18:00 zavolat rodičům, tam k mé potupnosti bylo(;§). Jenže Sarah si mě uměla vždycky získat, přišla třeba s lízátkem a půl hodiny mě prosila, jestli s ní za lízátko půjdu do kina...:D
A teď? Nestíhám absolutně nic, můj život se jakoby ze dne, na den změnil v cirkus a já musela stíhat, všechny ty akrobatický kousky najednou.
Ano přiznávám se, že sem byla hrozně šťastná, měla sem všechno, co sem chtěla a i když toho na mě bylo moc, řekla sem si, že to zvládnu...
"To máš pravdu, říkalas to..." zasyčela Sarah uraženě, ale v jejích očí bylo vidět, jak hrozně je ze mě zklamaná a já nevěděla jak to změnit.
"No ták...Saro..." řekla sem konejšivým hlasem, popošla až na místo, kde se Sarah krčila jako bezmocný človíček, ale ta se ke mě naštvaně otočila zády.
S úmyslem sesterské lásky sem se zabodla bradou do jejího ramene a zeptala se "Dáme dámskou jízdu? Jako sme to dělávaly dřív?" Sara se naoko zamyslela a nejistě se zeptala "V sobotu?Nákupy, kino a potom kopec zmrzliny?" ou jenomže pod jejími slovy sem se doslova rozpouštěla studem. Došlo mi, že to kvůli práci nestihnu a tak sem bleskově přišla s jiným návrhem... "Nó to asi nestihnu, ale půjčený filmy a popcorn taky stojí za to, né?" sice sem jí neviděla do obličeje, ale vsadím se, že prokroutila oči a naprázdno řekla něco jako "No jasně!" "No ták Saro, kvůli Květě, aby jí to nebylo líto." Přemlouvala sem jí. Saře se úsměvem trošičku vyboulily tváře a mě bylo jasné, že mám vyhráno. "Tak dobře..." řekla i když se jí do toho moc nechtělo "...ale jenom kvůli Květě." "Okey... vážně se na mě nezlob..." řekla sem nadšeně, protože mě mrzelo, když sem viděla její skleslý pohled.
Jenže když sem jukla na hodinky, tak mě ta lítost hned přešla "...Pane bože! To už je tolik? Jestli já to metro nestihnu tak..." nadávala sem, jak sem pitomá a mířila sem ke vchodovým dveřím. "Počkej!" vykřikla Sarah z ničehož nic "...Chytej." dodala ještě a já sem díky bohu, chytila kávou provoněnou termosku, kterou po mě Sarah hodila. Udiveně, ale tak mile udiveně, sem se na ní podívala, ale ona mi se smíchem poručila "No tak už mazej, ať ti to neujede!" ""Děkuju...já…mám tě moc ráda. Ahoj" vysypala sem ze sebe rychle a pelášila sem směr "metro". Seběhla sem všechny schody, protože sem si řekla, že to bude rychlejší než naším ucouraným výtahem, ale vzhledem k tomu, že v tu dobu každý chodil do práce a všichni se se mnou chtěli náramně vybavovat, už sem si nebyla jistá, jestli to byl tak dobrý nápad...
18. listopadu 2008 v 19:30 | CathyS
Kafe? Lodičky? Nebo skutečný příběh…
……….Hodina "H" - večeře u Jonasových………..(18. prosince)
Nakonec sme v Kevinově "sporťáku" vpořádku přijeli až před jejich velký překrásný dům a moje nervozita s každým dalším pohybem stoupala...
"Kevine, ještě není pozdě. Ještě to můžeme odvolat." Řekla sme nervózně, ale i přesto,že sem to myslela naprosto vážně to naštěstí vyznělo jen jako nevhodný vtípek. "Kate… proběhne to pohodě a jak už si říkala, už ste se viděli. Tak nebuď zbytečně vystresovaná." Přikývla sem Kevinovi na souhlas, ale na nervozitě mi to moc neubralo…
Snažila sem se všemožně vyprostit z toho jeho bouráku, kde sedíte níže, než sou zabudované pneumatiky a přitom na to auto příšerně nadávala… "Už nikdy tímhle pitomím autem nejedu. Kdo se s toho má soukat…" a tomu podobné větičky, kterým se Kevin hlasitě smál. "Chceš pomoc?" zeptal se mě, když vylézal z auta on. "Ani ne díky." Odpověděla sem naštvaně. "Já se z toho vysoukám sama!!!...jenom co najdu kliku." řekla sem ještě naštvaněji a k tomu přilepila pravdivou větičku, která Keva opět rozesmála. "Co se mi směješ, ty--- ty…" řekla sem a začala se smát taky…
"Počkej, já ti pomůžu" řekl Kevin. Super rychle oběhl auto a galantně mi otevřel dveře. Jenže mě se vůbec nechtělo ven a tak sem se zavrtala do opěradla sedačky a stávkovala. "Tak co se děje?" zeptal se mě Kevin a při tom se rukou opřel o střechu auta tak zvláštním způsobem, že sem ze sebe při pohledu na jeho "božskou pózu" nevydala ani "Bú"… Když si konečně všiml mého "nijak" očividného slintání, tak rači strčil hlavu rovnou do auta. Byl u mě tak blízko, že sem měla hroznou chuť se na něj vrhnout, ale copak to šlo, když sem byla nervozitou úplně zkamenělá…
"Lásko jdeme…"" řekl Kevin rozhodnutě. "A-ale co když vám doma dojdou papírové kapesníčky???" zeptala sem se vyděšeně. Kevin protočil panenky, protože mu bylo jasné, že bude následovat hodinové přemlouvání a spustil "No tak těch doma máme, díky poslední návštěvě tvé postele přehršle…" rozesmál mě, povedlo se mu to. Jen vzpomínka na ten den, kdy sem sebou švihla a pak se probudila v jeho náručí mě zbavuje nervozity a uvádí mě do pohody, ale já si zase začala vymýšlet nesmyslné výmluvy… "Tak možná…" zamyslela sem se "…ale co když si dá tvoje mamka tu práci a udělá čokoládovej dezert a já nebudu jíst čokoládu???" zeptala sem se nejistě. "Vždyť ty čokoládu miluješ." zeptal se Kevin nechápavě.:D
"To jo. Čokoládu zbožňuju. Já uvažovala čistě teoreticky." Řekla sem, protože měl pravdu. Čokoláda je droga na, které se závislosti ne a ne zbavit…
Kevin se začal hlasitě smát a nekompromisně mě chytil za ruce v úmyslu vytáhnout mě z auta...
Nakonec sem z auta i přes Kevinovu velkou snahu vytáhnout mě, sama a dobrovolně vylezla…
Víte bylo těžké odporovat někomu komu se ten večer blyštili oči ještě víc než kdy dřív. Prostě někomu kdo byl s vámi šťastný a vy sním, někomu na kom bylo vidět jak moc to pro něj znamená…
"Kate, jestli se na to necítíš, odvolám to. Naši to pochopí." Řekl Kevin posmutněle a doufal, že řeknu to co sem skutečně řekla…
"Kdepak…" řekla sem "…půjdem tam a já dokonce moc ráda…" měli ste vidět jak se zase Kevinovi rozzářili oči "…prostě je to moje "poprvé" a tak si sebou nejsem jistá. Víš?" ale jak sem tak koukala Kevin byl snad ještě vyklepanější než já…
"Vypadáš nádherně a chci jim tě představit, protože tě hrozně miluju!" řekl a konečně si mě k sobě dneska přitáhl. Já se dočkala jeho úžasného polibku, který sme si oba náležitě užívali. "Taky tě hrozně miluju" řekla šeptla sem mu do ouška ještě, než sme se od sebe úplně oddálili…
Potom sem Kevina, který to vůbec nečekal chytila za ruku…
Protože sem si všimla jak hrozně byl nervózní... Chtěla sem, aby cítil mojí podporu a lásku… a nejvíc sem si přála, aby sem ten večer obešel bez trapných situací, nedorozumění a hlavně mé nešikovnosti, která příde zrovna když se to nehodí…
Vešli sme do toho krásného, velkého domu, ve kterém jak sem se za dobu strávenou s Kevinem, celá rodina netráví moc času…
Kevin polevil ze sevření mé ruky a šel se podívat, kde jsou uvrtaní ostatní.
To už se k nám, ale nejspíš z kuchyně, jak sem usoudila dle zástěry, přihrnula Denise. Kevina přešla obyčejným "Nazdar." Což jeho samotného překvapilo. Přešla rovnou ke mně a mile mě objala. "Ahoj Kate, tak ráda tě zase vidím." Dost mě svým střelhbitým chováním překvapila, ale pohodě sem se přizpůsobila. "Taky vás ráda vidím." Řekla sem popravdě a Denise mě svými slovy, doslova zarážela
(v dobrém:D)…
13. listopadu 2008 v 23:11 | CathyS
Kafe? Lodičky? Nebo skutečný příběh...
Poslední 4týdny se ani nedali popsat slovy...
Znáte ten krásný pocit, který se vás drží asi tak minutu. Po tom co uděláte nějaké správné, ale riskantní rozhodnutí??? Tak s tímhle pocitem já žiju od té doby co sem poznala Kevina a naplno si ho užívala. Dařilo se mi v práci, ve škole, s Kevinem a dokonce sem se snažila i zlepšit svůj vztah s rodiči. Prostě... všechno bylo úžasný...
Až na jeden malý pro mě podstatný problém... Téměř v každých druhých novinách byli fotky Kevina, s "prý jeho přítelkyní". To mě mrzelo... co mrzelo, byla sem vzteky bez sebe a víte co udělal Kevin když sem mu stropila žárlivou scénu? Začal se hlasitě smát a řekl mi, že to byla jeho bývalá přítelkyně a že sou ty fotky staršího data. Věřila sem mu, neměla sem důvod nevěřit a tak sem to začala obcházet, přehlížela sem to a přestala sem číst bulvární plátky...
...........O 4týdny později...........(15.prosince)
CCCccRrrcRcrrrrcCrrrrr.... "Pa-e bož- kdo to za-e zvo-ní?" snažila sem se ze sebe naštvaná vyloudit tuhle větu, ale vzhledem k mému zdravotnímu stavu to moc dobře nešlo. Pustila se do mě totiž ta nejtěžší choroba se, kterou sem kdy měla tu čest. Dokonce sem nešla ani do školy a do práce, což je u mě dost neobvyklé. No zkrátka jestli ste mi tipovali rýmu, tak ste měli pravdu! Ano asi to nebyla jen rýma, ale neumírala sem, tak sem si myslela, že návštěva doktora nebude nutná...
No popravdě barva mého obličeje dosti splívala s bílou barvou zdi naší předsíně...
Z posledních sil sem otevřela vchodové dveře a potom se více či méně přidržovala kliky.
"Ahoj krásko, jak se máš?" pozdravil mě vysmátý Kevin, ale když jeho pohled přistál na mém pokusném úsměvu vyděsil se. Najednou se mi zamotala hlava a jediné co si z té chvíle pamatuju, bylo jak mě Kevin vystrašeně, ale pohotově zachytil...
Nebyla sem mimo moc dlouho, ale probrala sem se až na našem huňatém koberci v obýváku, hlavou položenou v Kevinově klíně. Celkově to byla roztomilá a zároveň nepříjemná situace...
Kevin mě levou rukou hladil po čele a tou druhou přidržoval mé nožky, položené na Sařiném křesle. Chvíli sem ho pozorovala, jak vystrašeně kmital očima z hodin na telefon na zpátky...
Když si konečně všiml mého procitnutí, bylo na něm poznat, že se mu ulevilo...
"Nemusíš sebou švihnout vždycky když mě vidíš." prohlásil a konečně se mu na tváři objevil úsměv. "Já--" snažila sem se říct "-Tak já příště omdlím ve stoje-" ale Kevin mi jemně přiložil ukazováček ke rtům a řekl "PššŠššš... nic neříkej, jen se mě chyť kolem krku, odnesu tě do ppostele." poslušně sem obtočila ruce kolem jeho krku a tentokrát na poprvé mě odnesl až do postýlky. Opatrně mě položil na postel a zachumlal mě do peřiny. "Udělám ti čaj." řekl a šel ke dveřím. "Kevine, pojď sem prosím." řekla sem a Kevin se vrátil k posteli, naklonile se ke mě a zeptal se
"Copak?" "Miluju tě." vyslovila sem to co sem měla v srdci.
"Já tebe taky..." odvětil a chtěl mi dát pusu. Jak se ke mě naklonil už, už sem špulila rty, ale Kevin mě líbl jen tak letmo na čelo. Posmutnělou grimasou sem se ho zeptala "Proč?" a Kevin odpověděl "Promiň krásko, ale přece nebudu kvůli lásce riskovat život." "Cože?" vyjekla sem, tedy spíše "vychraptila" ze sebe a naoko hrála uraženou. "A nebo jo." změnil svoje původní tvrzení a dlouze mě políbil na rty. Hrozně sem se na něj za ty tři dny co sme se naviděli těšila a tak když se naše rty pomalu odtrhávali, sem ho k sobě ještě jednou přitáhla...:D
"Podívejte se slečno, jste vážně nemocná. Tady není čas na hry." řekl Kevin a snažil se vymanit z mého drtícího, ale hlavně milujícího sevření. "Ale já sem zdravá jako rybička." zalhlala sem, i když sem byla na umření. Následovalo pár minut přemlouvání, ale Kevin nepodlehl a nakonec mi šel přece jenom udělat ten čaj....
Já sem jako na potvoru mezitím než Kevin přišel, z naprostého vysílení vytuhla, ale o to příjemnější bylo probuzení...
Probudila sem v Kevinově náručí a z jeho hlasitého oddechování, které chvílema přecházelo v roztomilé chrápání sem poznala, že taky usnul. Jukla sem na budík a bodejť by ne, vždyť bylo už půl páté, mým hrubím odhadem sme tu mohli s Kevem spát asi tak tři hoďky...:D mě se hlavou mihala jen jedna věta, nebo spíše jadna otázka "Proč sem se musela zbudit tak brzy?!".
Tahle otázka, ale neměnila nic na Kevinově tvrdém spánku...
Já sem pobaveně pozorovala jeho vtipné grimasy a i když sem z jeho chvílemi až přihlouplého úsměvu usoudila, že se mu zdálo něco hezkého. Přejížděla sem něžně rukou po jeho hrudi a i když bylo účelem zbudit ho, tak by mi vůbec nevadilo hladit ho takhle další 2hodiny..:D
9. listopadu 2008 v 16:50 | CathyS
Kafe? Lodičky? Nebo skutečný příběh...
...........V autě..........
Na zadních sedadlech se to zvrhlo ve velmi humornou konverzaci a já odpřísáhnu, že vždycky když Sarah vyprskla smíchy musel Nick očisťovat zpětné zrcátko....:D
Užívala sem si Kevinův "slaďouškovský" úsměv, který se mu vydržel, téměř celou cestu...
No a když sem slyšela Joeovo "ÍÍÍííÁÁÁááá" (nevím v jaké souvislosti), tak sem vyprskla smíchy taky...
...Jinak ty blbosti co předváděl Joe na zadním sedadle, rači nebudu blíže specifikovat...:D
Když sem se zase otočila dopředu a můj křečovitý úsměv pomalu opadával všimla sem si, že je Nick až moc zatichlý.
"Víš, sice se moc neznáme, ale myslím, že na sympatickém klukovi poznám, když ho něco trápí." vtiskla sem těchto pár větiček do ticha, které panovalo na předních sedačkách. Nick se naoko pousmál a řekl "Díky za kompliment. Já vím, že sem sympatický, taky hezký a velice talentovaný..." zavtipkoval "...ale i takového kluka můžou trápit všední věci." když dořekl co chtěl, zvrásčil čelo a následovalo nešťastné oddechnutí. Bylo mi ho líto. Položila sem ruku na jeho zápěstí, drtící řadící páku a zeptala se "Nechceš si o tom s někým popovídat?" "Si tady z jiného důvodu, než aby si poslouchala problémy cizího člověka." odpověděl a po očku juknul na mě a na Kevina, ale já sem protestovala "Ale já nechci aby si byl cizí! S tvým---my bratry si rozumím dobře a s tebou bych si taky chtěla rozumět." Nick mě konečně začal poslouchat a pochopil, že svěřit se mi, není to samé jako svěřit se novinářům!
Jak sem tak dokolečka mlela ty věci ohledně kluků a přátelství, nedošlo mi, že sem měla pořád ruku položenou na té Nickově...a...
Nečekaně sem schytala do pravého ramene "velice štiplavé štípnutí":D Naštvaně sem se otočila a Kevin se mě šeptem zeptal "O čem si povídáte?" "Ále jen tak zběžně." odpověděla sem. "Ahááá..." odmlčel se
"...a proč se při tom "běžným povídání" držíte za ruce?" úlekem, před Kevinovými slovy sem pustila Nickovu ruku a, když Nick viděl, jak sem se zase otočila ke Kevinovi začal se tiše smát. Právě po znovu otočení ke Kevinovi sem ze sebe nevydala nic než pravdu a jen pravdu!!!:D
Jenže když sem opět pohlédla, do těch jeho krásných oček všimla sem si, jak se snaží nahrávat na mě ten žárlivý pohled a přitom mu moje vysvětlování a zamotávání se do toho přišlo roztomilé...
zasekla sem se ve své řeči a spustila jinou
"Co ti to tu vůbec vysvětluju ty žárlivče, stejně víš o co jde!" ani si nedokážete představit, jak těžké bylo vést tento rozhovor tak potichu aby ho ostatní neslyšeli...:D
Kevin konečně polevil z oného žárlivého pohledu a kolem očí se mu objevili pověstné vrásky smíchu.
"Na tak krásnou holku nelze nežárlit." musím si připustit, že jeho slova v mém břiše spustila obrovskou "bouři" motýlků všech barev...a... svým pohledem se zarýval do mého srdce hlouběji a hlouběji.
Ovšem i přes tyto nádherné pocity sem realisticky nadhodila "To máš sice pravdu...ale "ta" holka není tvoje!" Po dokončení věty sem se zase otočila dopředu, aniž bych shlédla jeho reakci. Nechtěla sem být protivná, ale chtěla sem aby si uvědomil to, že bohužel, ale skutečně nejsem jeho přítelkyně. Jenže mé odpálkování zaslechl i Nick. Uchechtl se a já se ho přímě ovšem s nadhledem zeptala "Co ty vlastně víš?" "Nic..." odpověděl "...ale vlastně všechno!" dodal a když mu došel význam jeho slov začali sme se oba hlasitě smát. Joe se naklonil dopředu s zeptal se "Co to tu vy dva vyvádíte?" Odpovědi se však nedočkal, protože Nick už narážky svého bratra rači ignoruje a já sem dumala nad tím, co jakýpak má asi význam, Kevinův zamyšlený , duchem nepřítomný pohled...
Když sme zjistili, že na Sařininy orientační schopnosti se skutečně nemůžeme spolehnout, prokázal Nick svou inteligenci. Zastavil sklopil okýnko a zeptal se "kolemjdoucí" na cestu. Když vstřebal všechny podstatné informace, zatáhl okýnko a pyšně se na nám podíval. Kevin se pousmál a vážně se zeptal "A od čeho je v tomhle autě GPSka?" Nick se zamyslel a upřímně odvětil "Ty seš ale vůl... já tady chci udělat na dámy dojem..."všichni se začali smát a Nick dopověděl co měl načaté.
"...po staru samozřejmě a ty ze mě, jako vždycky musíš udělat blbce." Kevin se Nickovi od srdce omluvil a já můžu jenom říct, že Nick má skutečně dobrou paměť, protože oné fráze doprava, doleva, rovně tam padli častokrát a Nick i přesto trefil...
.........Na Bowlingu........
4. listopadu 2008 v 18:38 | CathyS
Kafe? Lodičky? Nebo skutečný příběh...
...Já a Kevin sme zůstěli v nehybné "póze", neschopni slova...
Kevin se pomalu, ale jistě začal podobat tomu stydlivému, "po konečeky prstů rudému Kefčovi", který nemá s tím sebevědomým a s vtípkem na jazyku připraveným Kevinem, nic společného!
Kevin vystartoval z postele, jako bych ho snad měla kousnout, "či co?" a rychle se oblékl.
Já jsem si neodpustila hlasitý smích...přišla sem k němu, líbla ho na tvář a řekla
"Tak tohle byl ten nejroztomilejší trapásek, který sem kdy zažil!":D
Kevin se jen trchu pousmál, ale z rudé barvičky na tvářích nepolevil "Zažila jó? Nejroztomilejší? Vždyť já se teď Saře nebudu moc studem, ani podívat do očí." řekl se zvláštním nadhledem.
"Ale, ale... zase tak horké to nebude. Sara už viděla tolik zadků, že si ten tvůj ani nebude pamatovat...":D řekla sem a ještě pořád sem se napůl smála.
"...i když ty máš tak hezkej zadeček, že nevim, nevim..." Kevin konečně přešel v růžovou barvu
a já sem ve svých slovech, která mě samotnou překvapovali pokračovala. "
"...Třeba, kdyby bylo po mém, ani by si se nemusel oblékat. není nad přirozenost, néééé?"
Kevin se konečně ustálil na přirozené barvě, naklonil se ke mě a řekl "Tobě muselo dát hodně práce, skrývat přede mnou "tuhle nadrženou holku"...":D
já se, ale bránila "Có? To si se mnou udělal ty! Taková sem jenom, když si v mé přítomnosti, víš? Když sem tě naznala byla nejnadrženější v tomhle bytě Květa.":D
"Cože? Kdo je Květa?" zeptal se Kevin nechápavě, ale i přesto bylpo vidět, že sem pohladila "ego"...:D
"To bych nechala na jindy, je to slouhý příběh..." zalhala sem...
"...nenasnídáme se spolu?" zepata sem se a doufala v kladnou odpověď...
"Promiň, ale né. Já už sem snídal...":D (bodejť by nesnídal, vždyť bylo pomálu 14hodin:D)
"...a taky už musím jít, ale moc rád bych s tebou dneska někam zašel... Udělala by sis na mě čas?" "Moc ráda, ale doufám, žes nezapoměl na domluvu! Místo vybírám já!":D
"No jistě... co třeba v 19hodin tě vyzvednu a do té doby máš čas na vymíšlení?"
"Okey" řekla sem a šla Keva vyprovodit ke dveřím.
Samozřejmě na sebe Srah s Kevinem házeli všelijaké ksichtíky, ale oční kontakt mezi nimi naštěstí také proběhl. Takže se Kevinovi pochynosti úplně rozplynuly.
Došlo mu, že to Sarah nebude nijak rozmazávat a zato sem i já ráda...:D
Dlouhý polibek na rozloučenou mě naštěstí neminul a pak už sem jenom viděla jak Kevin peláší po schodech dolů...
Radostí sem doskákala do kuchyně, kde si Sarah připravovala snídani.
"Vy ste spolu spali?" zeptala se Sarah přímě.