Včera o půl osmé jsem se vrátila z Německa. Bylo to tam úžasné. V sobotu jsem byla s kamarádkou a její mamkou v muzeu čokolády a katedrále, v neděli jsme šly do muzea obrazů, kde jsme stávily asi tři hodiny :) a pak KONCERT! V pondělí jsme už jen chodily po obchodech a pak hurá domů :D Tak a teď Vám popíšu ten koncert ;)
Plánovaly jsme, že tam budem tak v pět, ale protáhlo se nám to muzeum takže asi v pět jsme ¨
teprve vyrážely z hotelu. Měly jsme mapu, ale na ní nebyla zakreslená hala Palladium ani ta ulice, takže jsme se vyptaly na informacích, kde nám to zhruba zakreslily, ale asi špatně. Šly jsme, šly a šly... pěšky. Já už druhý den na podpatcích takže jsem myslela, že mi upadnou hnáty, ale co bych kvůli Jonasům neudělala :D. Bylo po půl šesté a my se začaly ptát lidí, kde, že to tedaje. Jedna paní nám řekla, že sedm kilometrů! Pomalu jsem přestávala věřit, že tam ještě ten den dojdeme. Nakonec jsme si zavolaly taxi, protože jinak by jsme tam asi nikdy nedošly. Taxík nás zavezl přímo před halu. Byla tam obrovská fronta, ale my jakožto inteligentní tvorové jsme si nešly stoupnout na konec fronty, ale vecpaly jsme se někam doprostřed. Sice na nás nějaký pitomý Němky pořád řvaly, ale my jim stejně nerozuměly a když se nás jedna z nich zeptala jestli mluvíme anglicky tak jsme dělaly, že jí vůbec nerozumíme a nevíme co po nás chce :D Potom začaly pouštět. Netrvalo dlouho a už mi z kabelky vyhazovali pití a vzápětí jsem se rozeběhla k pódiu. Málem jsem tam udělala roštěp, protože mi podjela noha (podpatky!), když jsem běžela. Měly jsme obrovské štěstí! Stály jsme dost blízko pódia (nutno dodat, že já si myslela, že to bude taková hala jako v americe a, že uvidím jen nějaký mini postavičky a jinak se budu koukat na obrazovku). Potom jsme čekaly ještě asi hodinu než to začalo. Pořád jsem tomu tak nějak nemohla uvěřit, že je uvidím. Abych řekla pravdu, tak jsem se tam ani nějak extrémně netěšila, protože jsem absolutně nevěděla co čekat, ale tohle předčilo všechno o čem se mi kdy snilo! Stála jsem asi 5 - 7 metrů od pódia, což jsem byla opravdu ráda... nemohla jsem tomu prostě uvěřit, že jsem tak blízko. Na mé straně stál Nick a Joe, Kevin na druhé takže jsem na něj moc neviděla, jenom když občas přebíhal. Udělali mi velkou radost, že nehráli většinu písniček z toho nového alba, ale že jich tam bylo dost i těch starších. Asi nejradši jsem byla, když začali hrát When you look me in the eyes. Tuhle jsem si přála nejvíc a nevěřila jsem, že ji budou hrát. Úplně mi to vehnalo slzy do očí, protože jsem si tam uvědomila, že už je nejspíš nikdy naživo neuvidím. Nick tam taky zahrál A little bit longer a mluvil o cukrovce. U toho mě teda štvaly ty pitomý naprosto stupidní NBěmky s prominutím, protože tam někdo mluví o své nemoci, na které není co závidět a ony tam začnou nadšeně ječet. No to mi teda připadalo vážně hnusný vůči němu.
Hráli tam taky hity jako je SOS, Paranoid, Burnin up, Year 3000, atd. Bylo toho dost. Nejlepší bylo, když Joe hodil svou mikinu. Padla těsně za mě (skoro jsem ji chytla) a pak se tam o ni asi deset holek rvalo :D. Moc se mi to líbilo. Já to mám jako dárek k Vánocům od našich a musím říct, že jsem v životělepší dárek nedostala. Tohle byla ta nejlepší hodina a půl v mém životě a nikdy na ní nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to jak jsem se s Joem a Nickem několikrát střetla pohledem. A jak jsem skákala co nejvíc do výšky takže absolutně mimo rytmus, ale Nick si mě všimnul a podíval se na mě výrazem: Co to je?
Nikdy nezapomenu, protože to byly ty nejúžasnější chvíle mého života a Nick, Joe a Kevin už pro mě nejsou jen kluci z plakátu. Vím, že existují. Možná můj příběh neskončil tak jako většibna Fan Fictions s happy endem. Nezačala jsem s nikým z nich chodit,nemluvila jsem s nima, nejsem jejich kamarádka, nemám s nimi fotku, ani jejich autogram, ale mám vzpomínky a pro mě tohle happy end byl. To, že jsem je mohla vidět a že hodinu a půl mohly být tak blízko mě. Jen pět metrů. Je to neuvěřitelné.
Fotky:



































